Jenom těžko najdeme v současnosti tak výborného malíře velkoformátových graffiti, jako je Michal Škapa. Ve svém oboru dosáhl málo vídaného mistrovství, v němž se snoubí velikost formy s nesmírně propracovanými detaily. V tomto ohledu se jedná o maximalistu, který je na první pohled jasně rozpoznatelný: vybudoval si vlastní poetiku a vizuální jazyk.

Na Škapových obrazech se neustále něco děje, jsme atakováni, konfrontováni a vybízeni k dialogu s tím, co vidíme, jak to od streetartu očekáváme. Stejně tak tomu je i v případě graffiti ve Vysočanském mlýně, které umělec nazval Hlava plná myšlenek. Jeho dílo dostalo privilegovanou pozici v průchodu bytového domu v západní části areálu, který se od ostatních objektů odlišuje fasádou z cihlového zdiva a zároveň udává svou jednoznačnou formou tón celému architektonickému souboru: dokazuje, že i soudobá architektura může na člověka působit vlídně, aniž by se podbízela. Průchod domem zde není jen obyčejnou pasáží, kterou chceme mít co nejdříve za sebou, ale ve své podstatě – vzhledem k důležitému postavení – se jedná o vstupní bránu. 

Michal Škapa ji pojednal jako pozvánku do podivuhodného světa plného různých prvků a motivů vyjadřujících vnitřní rozpoložení člověka postmoderní digitální doby, kdy je neustále atakován množstvím všemožných informací. Dílo vybízí k zastavení, ale především k opakovanému „čtení“ a postupnému skládání mozaiky, kde má každá část svou významovou roli. Jsou do ní uloženy vzkazy, protože malíř je vypravěčem příběhů, které „píše“ spreji v kombinaci s fasádními barvami.

Jakkoliv Hlava plná myšlenek působí v provedení suverénně a samozřejmě, realizace graffiti byla náročná. Obraz, který by nemohl vzniknout bez pomoci zvedací pracovní plošiny, se rozbíhá nejenom po vertikálních stěnách brány, ale také po jejím stropu (o rozměrech 15 krát 18 metrů) v bezmála devítimetrové výšce, což vyžadovalo značné fyzické nasazení.

Celkem Michal Škapa pomaloval 581 metrů čtverečních a průchod proměnil do podoby streetartové galerie, do níž ale neprší.

Autor textu: Petr Volf, kurátor