Petr Stanický chtěl do Vysočanského mlýna přinést svůj elementární pocit ze stavění, který by přitom vedl dialog s okolními budovami. Nyní již víme, že to, co si předsevzal, se mu podařilo naplnit. Zatímco domy v areálu jsou kompletní a všestranně dotažené, objekt Petra Stanického je založen na náznaku.

Znamená to, že pozorovateli, který s ním přijde do bezprostředního kontaktu, ponechává prostor pro jeho představivost i kreativitu. Brání se jednoznačnému výkladu, není popisný. Může to být torzo, může to být počátek. Může to být altán, ale také generátor tvořivosti. Vychází sice z okolní architektury, která jej pomohla definovat, ale stejně tak ze staveb minulých. Zpřítomňuje děje, které jsou s lokalitou spojené, a je jako ozvěna a částečně zhmotněná paměť místa, jež prošlo dramatickou proměnou.

Dobré umění se vyznačuje také tím, že vyvolává otázky a zneklidňuje, nabízí jiný úhel pohledu. S každým krokem se mění, dochází k postupnému osvojení a přijetí. Stává se svébytnou scénou, a budeme-li to chtít, pak i portálem umožňujícím průnik do jiné dimenze. Do promyšleně utvářeného prostředí přináší zvýšenou a dynamizující platformu, která zve k zastavení, odpočinku či hře. Musí být prozkoumán, vyvolává zvědavost a vyžaduje odpovídající reakci, která záleží na osobnostním nastavení toho, kdo jej vnímá.

Betonový skelet je složen ze stereometrických rovin, které jsou propojeny dynamickou platformou a také prefabrikovaným dutým válcem umístěným ve dvou úrovních. Dostáváme se do kontaktu s podivuhodně syrovým objektem, který je přesto – nebo právě kvůli tomu – velmi přitažlivý, jako by měl v sobě ukrytý neodolatelný magnetismus. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jeho základním stavebním materiálem je beton. Petr Stanický s ním umí zacházet stejně samozřejmě jako sochaři s hlínou, takže se jej chceme dotýkat. Je přesvědčen, že naši existenci pozitivně ovlivňuje a určuje, přičemž se dá podle potřeby modifikovat: „V tom všem je vzrušující a fascinující.“

Autor textu: Petr Volf, kurátor