David Böhm a Jiří Franta, kteří na umělecké scéně působí v roli sehrané autorské dvojice, si vybudovali renomé znamenitých kreslířů. Jejich glosy a komentáře – ve spojení s představivostí a technickou vynalézavostí – mají nadčasové charisma.

Ve Vysočanském mlýně svoji tvorbu představují prostřednictvím prostorové kresby, kde klasickou dvojrozměrnou disciplínu rozvíjejí do podoby třídimenzionální sochy. Změnili techniku, a tak namísto tahů tužky po papíru jsou linie tentokrát vedeny pomocí tvarovaného železa, které je usazeno na betonový podstavec. Pozorovatele napadne, že sleduje stylizovaný rozhovor, jehož se účastní tři mluvčí, kteří jsou charakterizováni výhradně hlavami dosahujícími takřka výšky lidské postavy.

„Nesnažíme se udělat věc, která by na sebe strhávala pozornost, někdo se zastaví, jiný proběhne,“ vysvětlují umělci způsob, jakým přistupují k tvorbě, a také upozorňují, že nejde ani o rébus k vyluštění. „Není tam skrytý význam, který bychom měli odhalovat. To je na umění ve veřejném prostoru skvělé: každý si k němu může vybudovat vztah, jaký uzná za vhodné.“ Nechávají vnímateli svobodu, nechtějí jej vést ani nijak manipulovat.

Důležitým prvkem sochy je nemožnost zhlédnout ji v celku tak, aby divákovi dávala jasný obraz. Složení jednotlivých hlav se divákovi sestaví až poté, co instalaci začne obcházet. Socha pak může v detailu nebo při určitém pohledu připomínat abstraktní kresbu a z odstupu zase nabude konkrétnější podoby. Neustále se proto proměňuje a jen těžko se omrzí. Díky způsobu provedení je objekt takříkajíc „průhledný“, což má svou nespornou přednost v tom, že svou hmotou nijak nezatěžuje prostor a nekonkuruje tak ani architektuře, ani jiným uměleckým dílům. Vzhledem k samotnému tématu se dá předpokládat, že bude sloužit jednak jako místo, kde si budou obyvatelé areálu (a nejenom oni) dávat sraz, jednak k tomu, aby si vyměnili svoje nejrůznější poznatky a zkušenosti, jež nabyli v ten který den.

Autor textu: Petr Volf, kurátor