Michal Cimala obohatil Odkolekci sochou, která svrchovaně vychází z paměti místa, z jeho prvotní identity, totiž z konstrukcí, které při výstavbě Vysočanského mlýna vzaly za své. Obzvláště jej zaujaly betonářské výztuže, takzvané roxory, jež se vkládají a následně zalévají do betonu, aby byl co nejvíce trvanlivý a nepodléhal zkáze. Během demolice se podařilo spoustu armovacích želez uchovat (byla zařazena do šrotovacího katalogu), protože se předpokládalo, že se jich některý umělec ujme a použije je jako materiál pro své dílo, jak to bylo stanoveno v kurátorské koncepci.

Michal Cimala z nich vytvořil Roxormana a to, co mělo skončit ve šrotu, se proměnilo v impozantní artefakt. Jednotlivé dráty různých průměrů očistil a pospojoval do figurální plastiky, jež dostala pevnou kostru obalenou železnými vlákny. Jako by v ní pulzovala energie, jako by měla tepny a nervy. Váží jednu tunu, dosahuje do pětimetrové výšky, vstupuje do prostoru a stává se součástí areálu, z jehož vláken vzešla. Destrukce byla transformována do smysluplného celku. Má obličej, díky němuž socha dostala výraz, ale také třeba batoh nebo boty. Aby byla zajištěna její stabilita, byla s podstavcem svázána pomocí kotvicích prvků.

Roxorman drží v levé ruce také hůl, neboť je to postindustriální poutník, který hledá prostor, kde by si mohl odpočinout. Našel jej v blízkosti ulice Ke Klíčovu, lemující areál Vysočanského mlýna po jižním okraji. Jde o sochu ryze současnou: využívá princip recyklace, který je pro naši budoucnost a udržitelný rozvoj naprosto zásadní. Předznamenává dobu, naznačuje možnosti a do jisté míry varuje. Přes to, že je srozumitelná, není prvoplánově popisná, vyzařuje tajemství, jež souvisí s její netradiční materiálovou podstatou. To, co se zdá neživé, ba zbytečné, se může revitalizovat a získat tím možnost na důstojnou existenci. Třeba v podobě avantgardní sochy.

Autor textu: Petr Volf, kurátor