Západní stěna domu A2 se proměnila v obrovité „malířské plátno“, které na výšku dosahuje bezmála dvaceti a na šířku dvanácti metrů. Pro svoje dílo Sestupování si stěnu vybral Evžen Šimera, uznávaný malíř, jenž do výtvarného umění přinesl fenomén gravitační malby. Ta je založena na tom, že se na vrchní hranu rámu obrazu „posadí“ kapka barvy, která pak stéká dolů, zanechává stopy a „sama maluje“ v souladu s působením zemské přitažlivosti. Je to jeho vynález.

Ve Vysočanském mlýně vyšel z takto namalovaného obrazu, který následně – pomocí projekce a fasádních barev kladených na stěnu malířským válečkem z výsuvné plošiny – přenesl na zeď. Původní obraz tudíž sloužil jako skica, která se musela odpovídajícím způsobem převést do reality veřejného prostoru. Provedení na místě bylo unikátní: Evžen Šimera dosud podobně rozsáhlou exteriérovou zkušenost neměl, pročež můžeme hovořit o experimentu v pravém smyslu slova. Vše trvalo pět dnů.

Součástí kompozice jsou také trojrozměrné gravitační překážky, jež malíř používá k tomu, aby usměrnil jinak spontánní tok barvy. Jde o objekty (připevněné na zeď z extrudovaného polystyrenu, jenž se vyznačuje nízkou nasákavostí a maximální pevností) vycházející z klasického tvarosloví, stejně důležité jako černé, šest centimetrů široké linie, které plochu člení a rytmizují odshora až dolů, protože určují, kudy se barva může „pohybovat“. Zároveň fungují jako prvky členící stěnu, která takto postupně ve vzestupné úhlopříčce graduje a ve své minimalistické střídmosti získává na dramatičnosti. Vidíme šikmou přímku, půloblouk nebo dvě na sebe kolmé přímky, které můžeme pokládat jen za geometrické znaky, ale také za abstrahované základní tvary střech, přičemž střecha domu, na kterém malba vznikla, je jako u všech staveb v areálu plochá.

Dílo komunikuje nejenom se svým nositelem, jehož se stalo pevnou součástí, ale také v rámci dalších artefaktů, které se objevily jako obohacení neobvyklého urbanistického celku.

Autor textu: Petr Volf, kurátor